Skauting a škola

Aktuální verze z 13. 10. 2012, 19:25

Vůdce, ročník X., číslo 2 - 3, listopad - prosinec 1929

[editovat] Prof. B. ŘEHÁK, župní zpravodaj, Jičín

[editovat] Skauting a škola.

Dosud nerozřešený poměr a přece by mohlo jeho dobré řešení přinést naší škole — zvláště národní a občanské — velké hodnoty výchovné, prvky, po nichž se právem dnes tolik volá.

Ze svazu skautů RCS vychází nyní podnět k spolupráci skautingu a školy. Na valném sjezdu Svazu v únoru přednesen bude tento referát, doplněný ještě resolucemi pro min. školství a nár. osvěty a pro ministerstvo vnitra se žádostí za ochranu ideje skautské a našeho kroje.

Jednal o něm již sjezd učitelů a profesorů — skautských činovníků v listopadu; valný sjezd o něm rozhodne. Prosím skautské činovníky, aby mne laskavě upozornili na vhodné doplňky dopisem.

Svaz svěřil mně tento referát jako starému skautu. Prožil jsem život v oddíle od jara 1912 jako skaut, později rádce, od r. 1914 jako vůdce. Po převratu jako místonáčelník i župní zpravodaj, tedy celkem už 17 let, a ve všech oborech činnosti, od piky. Připomínám to, poněvadž ona léta a zkušenosti ve skautingu prožité jsou základnou tomuto referátu, v němž hodnotím skauting jako profesor učitelského ústavu.

Aby bylo jasno hned od počátku: S politickým skautingem různých stran, zneužívaným pro účely stranické, nemáme co dělat.

Prohlašujeme také, že skauting není ani pouze tělovýchova, ani sport, ani pouze táboření, ani pouze život klubovní — to jsou jen jeho složky — skauting je nejlepší výchovou mládeže, úměrně mravní i tělesnou, a to prostředky nejideálnějšími: je to výchova hrou a prací, výchova empirická, založená na vlastním projevu dítěte v činu positivním a užitečném.

Skauting není vlastně organisace — ta je tu jen jako podklad k usměrnění práce a jejímu zdokonalování — skauting je hnutí, je nový směr ve výchově...

Je to skautský duch, jenž padá na váhu — ne forma — skauting je nové náboženství mládeže v nejušlechtilejším toho slova smyslu.

Skaut — toť hledač stezek — ale hlavně té správné stezky do života.

A jak úzce se tato nová výchova přimyká ke skutečnému životu, je vidět i z velikého praktického smyslu, jenž je jí podložen.

Je to vidět z toho, jak zdůrazňuje výchovu budoucího občana svobodného státu, vede ho k soběstačnosti a službě pro celek, jak se stará o jeho zdraví a skutečně potřebnou výzbroj pro život. Že u nás praktický čin je na prvním místě, je vidět i z požadavků, jež klademe na skauta prvého a druhého stupně, i z našich odborných dovedností.

Aby lépe vysvitlo, jak veliké hodnoty výchovné skauting přináší a jak skvěle může doplnit naukovou činnost školy, povím o tom více.

Po převratu zaveden byl na naše národní školy nový předmět: občanská nauka. V jejich hodinách se děti učí o zřízení obecním, učí se o vlastnostech dobrého občana, mluví se k nim o úctě k vlajce apod.

Podívejte se do našich „Základů“. Najdete to tam všechno a dávno před tím, než to přišlo do školy. S jedním ovšem rozdílem: že skauting všechno tohle prakticky dělal, o čem škola dosud jen učí a mluví. My byli na našich táborech první, kdož postavili mládež k pozdravu před státní vlajku a pozdravem třepetající se vlajky státní začínal oficielně den v každém našem táboře...

Náš skaut, dříve, nežli mu připneme svůj odznak, zdvihá tři prsty a slibuje především: milovati vlast svou a věrně jí sloužiti v každé době, plniti povinnosti své vlastní a zachovávati zákony skautské.

A není to praktická výchova k demokratičnosti a vzájemné shodě, když v oddíle setkávají se dobrovolně (ne z nutnosti, jako ve škole) a bratrsky studenti s učedníky a prodavači z obchodů?

Nepěstuje se tu prakticky vzájemnost — kolektivní smysl, poctivost při hře a později v životě ,,fair play”, soběstačnost, která nechce vše na státě, obětavost až do nasazení vlastního života pro záchranu druhého, jak o tom svědčí každým rokem několik udělených odznaků „Za čin junácký“?

Nepěstuje se tu prakticky znalost zřízení obecního a státního, když posíláme své skauty, aby sami obstarali některé záležitosti oddílu, např. slevu na dráze, hlášení u starosty obce, na lesní správě, na poště, u četnictva, u kupce apod.?

A což naše praktická výchova společenská v tomto styku, v klubovnách a na táborech — dnes — kdy si veřejnost i školní úřady tolik stěžují na zpepičtění naší mládeže?

A hlavně upozorňuji na praktické pěstění pocitu zodpovědnosti, jehož je nám pro budoucí občany tolik třeba! Dosáhne toho škola výkladem lépe, nežli my, když svěřujeme hochům stráže v táborech a podrobujeme je při tom sebeovládání, když je ustanovujeme s mapou a kompasem v ruce vůdcem oddílu na výletě, nebo pověřujeme úkolem, na němž závisí úspěch celého oddílu?

Přicházím k druhému předmětu, který byl nově do naší školy zaveden: k ručním pracím výchovným.

Ale to jsou všechno věci, které naši skauti dělali dávno před tím, než s nimi začla škola! Projděte opět naše skautské příručky a vzpo¬meňte naší praxe: vzpomeňte, jak my již dávno před školou zdůrazňovali, že je třeba užitečně usměrnit přirozený pud dítěte po činnosti rukodělné, povzbuzovat smysl pro praktičnost jako nutnou protiváhu naší příliš dosud theoretické školy, jak je nutno u dítěte pěstovat vědomí vlastní síly a dovednosti vlastním projevem, vlastním, viditelným činem.

My to skauty neučíme, my jim dáváme příležitost k praksi takové, že vypěstují si nejenom zručnost, ale i nutnou přesnost a poctivost v práci, kterou nejčastěji např. při výstavbě tábora, pocítí na vlastní kůži, spadne-li jim špatně postavený stan v dešti na hlavu anebo sletí postel... Jak pedagogicky bezcenný je naproti tomu tábor takové YMCY, nebo tábory sokolské — pokud jsem je viděl – kdy celý tábor úplně postaví dospělí lidé před příchodem hochů, dospělí lidé, jen k tomu určení jim vaří atd., nehledě též k praktické stránce, že za to, co stojí lidé a gáže vůdců v táborech YMCY, byly by naše takové tábory nejméně dva.

Tábor — v němž třeba všechno si vyrobit vlastní prací — to je ta nejlepší škola práce a, co hlavního, dovede vzbudit tu pravou radost z práce — a to, myslím, je nejcennější výsledek, zvláště v době, kdy se kolem nás ozývají tak otravná hesla, jako, že práce je kletbou lidského rodu...

Naši skauti denně ve svých klubovnách a každoročně v táborech dokazují, že i jednoduchými prostředky lze vtipně docíliti věcí dobrých a užitečných a neztratit nikdy a nikde hlavu. Pak se nedivte, že podrobný, úřední návod pro ruční práce výchovné ve škole je vlastně doslova vybrán z našich skautských příruček.

Činná škola je dnes snahou našich nejlepších pedagogů – ale, kdo razil cestu tomuto hnutí, byl skauting!

My jsme ve své skautské praxi zásady činné školy od začátku prováděli – hodně později o ní oficielní pedagogové začali teprve mluvit a odvažovali se na první pokusy. Naši skauti nosili již dávno na svých rukávech odznaky za ony dovednosti, o které se pak činná škola začala snažit.

I v tom jsme byli průkopníky moderní výchovy mládeže — a ještě v něčem, neméně důležitém: v tělesné výchově.

Sokol ještě dlouho cvičil na nářadí v tělocvičnách — o škole ani nemluvě – kdy my jsme, hned na počátku, řekli: co nejméně nářadí pro mládež, za to hodně her a lehké athletiky. Skauting vyvedl naši mládež ze zaprášených tělocvičen na travnaté palouky a lesní stezky, skauting svlékl naši mládež do plavek a vystavil paprskům životadárného slunce, skauting vlil do prsou naší mládeže radost a štěstí ze života v náručí matky přírody.

A skauting to byl, který první k vycházkám svým připojil pozorování v přírodě, orientaci, užívání a kreslení náčrtů a map, dorozumívání na větší vzdálenosti, stopování, nejen poznávání, ale i péči o krásy a památky přírodní, aby tak budil účinnou lásku k domovině, k vlasti.

Nedivte se tedy opět, že v podrobném novém návodu pro vycházky školní je zase úplný výpis z našich „Základů skautingu“. Zásluhu o to má br. náčelník, neboť se mu podařilo přesvědčit prof. Drtinu, tehdejšího státního tajemníka, o nutnosti, zavést skautské prvky do tělovýchovy školní a vypracoval pak na jeho vyzvání s br. místonáčelníkem Janem Novákem příslušný materiál. Prostřednictvím Hellerovým pak skutečně tento elaborát přešel do předpisů školních. Ale my žádáme, aby se tyto osnovy také skutečně dodržovaly. Znám konkrétní případy, jak se přímo hanebným způsobem tělovýchova na některých ústavech odbývá a povětšině se skautské prvky v ní, zvláště vycházky, orientace apod., vůbec nedělají. Podle nich byla pak upravena dobrá Stunova příručka „Vycházky — putování“, jež je úplně na podkladě našich „Základů skautingu“ napsána, ovšem, že si všímá pouze tělovýchovy – skauting to tedy není, neboť chybí ještě všechna výchova mravní.

Myslím, že kdyby už ani jiného nebylo, měla by škola dostatečně důvodů, aby se o skauting zajímala: co cenného po převratu získala — to jsou prvky výchovy skautské!

Skauting může dát ale ještě víc!

On vychovává svoji mládež tak, jak žádná škola na světě dosud mládeže nevychovávala — metodami, jimž se mládež nevzpírá, naopak — jimiž je nadšena...

A není veliká cena skautské výchovy též v tom, že v dnešní době, kdy člověk nerozumně stále jen by chtěl brát, dostávat a třeba násilím uchvacovat, skauting prakticky vede naši mládež, aby dávala, nesobecky, kamarádsky pro druhého něco udělala?

A nejsme my všichni — skautští pracovníci — živým toho dokladem, jak veliká je složka idealismu ve hnutí skautském?

A není náš náčelník, br. Svojsík, typem skauta, mužem, jejž budeme svým skautům vždy za vzor stavět pro jeho ušlechtilý idealismus?

Ve skautingu je skryta veliká mravní síla, která nedovolí nikomu kdo přilnul k němu duší i srdcem, aby opustil zásady, jež mu skauting dal. Básník to řekl krásně: „Poněvadž jsme poznali trýzeň žízně, hloubíme studnici vody živé, aby mohli píti i jiní.“

Nemůžeme dát naší mládeži bezpečnějšího vůdce v životě, než bude-li vyrůstat v zásadách skautských a nemůžeme dáti své republice občanů lepších, než dobré skauty, dorostlé v muže a ženy.

Skauting republice vychovává muže činu, nesobecké, navyklé na svépomoc a vlastní síly, kteří při každém kroku nevztahují ruku ke státu s kategorickým: dej!

Ani to naše heslo „Bud připraven!“ není pro stát tak docela bez významu.

A ještě něco:

Vážím si skautské výchovy nade vše, poněvadž ona nebéře dětem jejich mládí, naopak, ještě šťastně nachází mnoho momentů, které umožňují dětem prožít ve skautingu nejkrásnější doby mládí, na něž i dospělý muž nebo žena vždy radostně bude vzpomínat.

Nemůže dát dítěti nikdo radostnějšího mládí a při tom lépe je vyzbrojit pro život, než když je pošle do oddílu a táborů dobrého skautského vůdce.

Vnitřní naši sílu vidím i v tom, že jsme přes všechno lákání a zase ústrky zůstali nepolitickými, že známe jen mládež a nedovolujeme žádné politické straně, aby po ní sahala a zneužívala jí k bojům politickým, u některých stran velmi špinavým.

Ale jsou i úřady republiky, kde nám tuto nepolitičnost vytýkají jako nedostatek: v ministerstvu zdravotnictví nám už kdysi řekli rovnou: „Když za vámi nestojí žádná politická strana, nemůžeme nic dělat.“

Vida — jací jsme to my skauti republikáni — musíme sloužit zájmům některé politické strany a pak teprve o nás úřady republiky budou vědět. — Těžko nebýt ironickým...

Myslím, že bude jen v zájmu státu, když nám dá vydatný příspěvek na prázdninové táboření naší mládeže, neboť se tím stará o zdraví i výchovu svých budoucích občanů, a když poskytne příspěvek výpravám, jež jdou representovat naši mládež na fórum mezinárodní — neboť nemůže mít účinnější propagandy mezinárodní, než jsou čety skautů, Sokolů a sportovců.

Jistě není našim úředním kruhům neznámo, jak čestně se mezi 44 národy zhostili naši hoši své těžké úlohy letos v Anglii — jak se o nich vyslovil princ Waleský — budoucí král Anglie — sám skaut — a jak světový náčelník skautů, sir R. Baden-Powell o nich psal obšírně našemu ministru zahraničí – a byla to slova největšího uznání.

To jiné státy jinak rozumějí této živé a nejpůsobivější propagandě — jak jinak se o to staral stát maďarský, polský – a naši hoši?

A víte, jak hledí na skauting Spojené státy?

Skautský svaz americký dostal od Kongresu čestnou listinu spolkovou — vyznamenání, jehož se dostalo toliko ještě dvěma institucím: Červenému kříži a Americké legii. Tak si cení americký stát skautské výchovy mládeže.

Náš stát zůstal dosud zatím blahosklonně neinteresovaným...

Mohlo by se nám z úředních kruhů vytknout, že jsme ještě nedokázali to, co skauti v Americe. Ovšem, nedokázali, tam ale hned od počátku pracovali s přízní a za podpory státu a amerických milionářů — a přece, co v našich nesrovnatelně těžkých poměrech náš Svaz dosud dokázal, je hodno úcty každého nepředpojatého člověka.

Jsme v mnohých oborech skautské výchovy dále než ti, kdož byli našimi učiteli, přidali jsme již svoje, ryze české prvky, budujeme již svůj, český skauting, a kdybychom měli podmínky takové Ameriky, Anglie, Polska, Maďarska, mluvili by na mezinárodním foru brzy o nás ještě jinak.

Jiná námitka by mohla být, že nejsou všichni naši skauti takoví, jak je představuje náš program, náš cíl a naše odborná literatura.

Ale prosím ministerstvo školství, vysloví-li tuto námitku, aby uvážilo, že my pracujeme bez prostředků, s holýma rukama, a aby si položilo také tuto otázku: A jaké jsou výsledky ve školách, jemu podřízených, ve školách i nejmoderněji zařízených, s plnými kabinety, s nejlepšími pomůckami, se staletou tradicí, se silami, jež několik let jsou k svému povolání školeny – jsou ty výsledky vždycky takové, jak máme napsáno v našich osnovách, instrukcích a učebných cílech?

A myslím, že pak naše výsledky, docílené, opakuji, s holýma rukama, snesou toto porovnání.

O tom jsem pevně přesvědčen: pro výchovu charakteru budoucího muže naše tábory, jsou-li řízeny ušlechtilým, zkušeným vůdcem, vykonají mnohem více, než kterákoli naše dosavadní škola, neboť celý ráz takového života vede hochy k tomu, aby vyrůstali v junáky čestné, přímé, silné tělem i duchem, v junáky, kteří mají hluboký odpor ke kavárenskému povalečství a líné změkčilosti. Vy sami víte na sta případů, s jakým uznáním a opravdovým překvapením opouštěli naše tábory návštěvníci, kteří je zřeli po prvé. A zůstali našimi horlivými zastánci zvláště tehdy, když lidé neinformovaní nás házeli do jednoho pytle s divokými skauty, vršovickými a košířskými trampy a podobnou čeládkou.

Přicházím k poslední výchovné složce skautingu, o níž je nutno se ještě zmínit.

Není nejvýznačnějším zájmem min. Nár. obrany předvojenská výchova mládeže a nesplňuje ji skauting způsobem přímo ideálním? Od tělovýchovy přes orientaci v přírodě až po ty polní hry?

Nejsme militaristy, nechceme batailony ve školách, není jich naprosto třeba, stačí jen, aby pokud možno nejvíce mládeže prošlo výchovou skautskou, a bez jakýchkoli nových zařízení bude splněno přání vůdčích kruhů naší armády.

Nebojte se o těchto věcech mluvit. Jen osobní zbabělci vás mohou vinit z militarismu. Nejsme a nebudeme útočníky, nesaháme po cizím, ale na obranu musíme býti připraveni! Kdyby stát náš byl napaden — kde bude skautovo místo? A čí to odznak nosí na svých prsou — černou psí hlavu v bílém poli? Ten je s praporu starých Chodů, věrných a statečných obránců vlasti.

Tak už se zneužívalo humanitního hesla Masarykova, že on sám musel prohlásit: jsi-li napaden, braň se a, je-li nutno, i železem...

Hesla: odzbrojit, pryč s armádou, jsou jen pro velké národy, ne pro malé — až odzbrojí velmoci, pak složíme zbraně i my — ale ono to tak brzy nebude ...

Nejlepší zárukou míru ještě na dlouho je a bude zdatná armáda — ale o její zdatnosti nerozhoduje jen počet a kvalita jejích zbraní, ale ve stejné míře — ne-li hlavně: duch její, její mravní stav.

Divím se, že není v našem min. nár. obrany ještě dost porozumění pro skauting, mohlo by mu vyjít v mnohém vstříc: půjčit nebo darovat stany, typy, které vyřazuje z užívání, neboť stanů máme ještě naprostý nedostatek a oddíly ani Svaz nemá peněz na jejich zakoupení v míře postačující.

Žádáme stát o podporu, ale právě v duchu skautském nechceme od státu almužnu, několik tisíc korun subvence a tím aby byl náš poměr k němu vyřízen. My rozumíme tomuto poměru jinak. Je v nejvlastnějším zájmu státu, aby podporoval skauting především mravní podporou a především ve škole. Co tím míníme, povím obšírněji, ale dodávám hned: do set milionů jdoucí sumy vydává náš stát na zločince, prostitutky a mládež mravně zpustlou — avšak mládeži skautské, hnutí, které mládež zachraňuje před těmito propastmi, odměřuje několik tisícovek almužny. To není rozumné hospodaření s hlediska státu; s jeho stanoviska je nejúčinnější finanční podpora skautingu samozřejmá, už také z toho důvodu, že skauting je organisací mládeže a ne lidí dospělých, samostatně výdělečně schopných.

Ale ovšem, v našich poměrech může hrozit nebezpečí ještě horší pro nás, než je nevšímavost státu: ovládnutí skautingu až do jeho zbyrokratisování — a pak jsme v koncích — tím by byl skauting pochován.

Pokud budou skautskými vůdci lidé, kteří jimi budou z vlastní vůle, z lásky k věci, bude skauting žít a vzkvétat; budou-li to lidé placení, zabijí ho.

Pokud bude mít skautský oddíl hochy, kteří do něho vstupují dobrovolně, ze svobodné vůle, potud budeme míti skauty.

Kdybychom připustili, aby byl zaveden povinně do škol, ztratí oň mládež zájem, budou v oddílech opět žáci, ale ne hoši-skauti.

Skautský oddíl může být jedině doplňkem školy, a to doplňkem velmi nutným, neboť naše škola učí, zásobuje vědomostmi, ale dosud nevychovává anebo jen zcela neúměrně k rozsahu učiva, kdežto skauting je především výchova. A doplňkem i proto, že dnešní škola nepřihlíží k individualitě žákově, kdežto skauting na ní buduje...

Škola např. chce v hodinách občanské nauky poučováním působit na vytváření charakteru, ale skauting k tomu dodává: jen vyučováním a poučováním toho nedocílíte, k tomu vede jen neustálé praktické jednání.

Jistě tu má svůj úkol i rodina, ale skauting může působit více: nutí řešit každé chvíle poměr ke kamarádům, družině, oddílu, ke slibu, k povinnostem skautským, k jeho deseti zákonům, a ty jsou přece souhrnem veškeré ethiky člověka — oddíl, to je malá obec, to je samospráva — skauting je nejlepší školou života.

Musíme si v něm uchovat nezávislost a sebedůvěru. Něco jiného je, bude-li stát financovat několik administrativních úředníků v ústředí Svazu. My si ten zájem státu představujeme též ve větším uplatnění skautingu ve vzdělávacím kursu pro učitele tělocviku na školách středních a v ustanovení referenta o skautingu v ministerstvu školství a u zemské školní rady.

Žádáme o vydání pokynů všem okresním školním inspektorům, aby se zvýšeným zájmem sledovali zakládání oddílů skautských ve všech místech, kde je škola, aby ředitelé středních škol, řídící učitelé a starostové obcí dostali pokyn, aby příznivě se stavěli k našim žádostem o propůjčení některých vhodných místností za klubovny skautské. Vždyť v době zimní je klubovna rodinným krbem našich skautů a velmi důležitým místem výchovy. A žádáme ovšem, aby se platné osnovy pro tělovýchovu na středních školách, v nichž už prvky skautské jsou, také skutečně dodržovaly. Žádáme, aby školní inspektoři, ředitelé středních škol a řídící učitelé poskytli všemožnou pomoc učitelům, kteří skautský oddíl založí a dobře povedou, a aby to bylo těmto učitelům přičteno k dobru při jejich kvalifikaci, neboť k tomu mně přisvědčíte všichni, kdož jste učitelé-vůdci, že je těžší být dobrým vůdcem, než učitelem. Ve škole máš kluka ve školní lavici a stojíš nad ním popříp. s notesem v ruce, ale v klubovně nebo v táboře stojí on vedle tebe, tam nemáš nadřízené autority, tam teprve se dovíš opravdově, je-li respekt k tobě jen povinný, nebo skutečný.

A žádný inspektor a žádná zemská školní rada nemůže dát učiteli lepší vysvědčení o jeho schopnostech, nežli když ve svém oddílu skutky prokáže, že je dobrým vůdcem... Být dobrým vůdcem, je vrchol vychovatelské dovednosti.

Je škoda, že čeští učitelé dosud se nevěnovali alespoň studiu skautingu, ač měli být první, kdož se chopili jeho prakse, neboť si nechávají ujít výchovné prostředky, že lepších nemožno vůbec najít.

Nic na tom nezmění, že zakladatelem českého skautingu je učitel, že po převratu 60 proc. našich zpravodajů byli učitelé, že nás mnoho vůdců a činovníků je učitelů, celek je dosud buď indiferentní nebo i nepřátelský, a to, jako učitel, nedovedu dobře pochopit.

Ovšem, jednu zkušenost již mám: naši nepřátelé v řadách učitelských jsou nejčastěji učitelé špatní, pohodlní, ba vlastně líní páni, jimž osobní pohodlíčko je nade vše, pro zájmy celku nehnou nikdy ani prstem, nás se jen ironicky ptají: „Bláhovci, dá vám za to někdo něco?“

Je jich málo, ale jsou. Sami dělají jen tolik, aby je nevyhodili, proto nás nikdy nepochopí. Přes ty můžeme tedy klidně přejít — ale co ta masa ostatních? Ta zůstane i nadále indiferentní?

Což už tu nejsou výsledky? Což všechno dobré a svěží, zdravé, co se do naší školy po převratu dostalo, není vzato ze skautingu? Připomněl jsem již občanskou nauku, ruční práce výchovné, tělovýchovu, ukáži nyní ještě vztah skautingu k ostatním předmětům, např. k zeměpisu a dějepisu — tedy vlastivědě:

Ta může těžit z celého našeho programu orientace v přírodě, skicování terénu, poznávání kulturních památek a hlavně soustavných vycházek, několikadenních výletů a putovních táborů.

Jednu výhodu mají naši skauti při cestování, jíž nemá nikdo jiný. Oni všady a kdyby se roztoulali po celém světě, najdou bratry skauty — hochy stejného smýšlení a zásad — stačí jen pohled na náš odznak a skautský pozdrav, aby dva hoši, kteří před tím nikdy se neviděli, byli naráz družnými kamarády, při čemž „domorodec“ udělá pro „cizince“, co jen je v jeho silách: je mu průvodcem, zaopatří nocleh, často pozve k sobě, poradí v další cestě, zkrátka: zase ne slova, ale užitečné činy, skauting v praksi.

Dnes se právem naříká, jak upadá zpěv v našem národě — ale skauti zpívají a rádi zpívají: v klubovnách, na výletech, na táborech — vždyť už máme svoje vlastní, skautské písničky.

Ani ten jazyk vyučovací a sloh nevyjde na prázdno. Skauting poskytuje tolik příležitosti k samostatnému vyjadřování na schůzkách, při zápisech protokolů a referátů, výletů a při debatách klubovních, že se to musí, bude-li na to vůdce dbáti, projeviti i v pohotovosti výrazu a způsobu vyjadřování skauta velmi příznivě.

Řekl jsem již, že nesmírně cenným prvkem výchovným ve skautingu je nejužší styk s přírodou. Nebudu dokazovat, že mnohý dnešní člověk je v přírodě hluchý a slepý, horší je, že ani naše oficielní škola není o mnoho dále. Naše děti vidí ještě na velké většině škol hlavně vycpaniny a dobré nebo i méně dobré obrazy. Přírody a základních jejích zákonů životních neznají. Biologického postupu ve vyučování je ještě velmi po málu. Ale hleďte, není to opět skauting, který tu učiteli připravuje půdu, pracuje v jeho intencích, který hocha nejintensivněji sbližuje s přírodou?

To můžeme tvrdit bez jakékoli výjimky: není žádného druhého hnutí výchovného, které by tak úplně a tak ušlechtile dovedlo využít nesmírného vlivu přírody na mladou duši, jako to dokázal skauting. V ní poznáváme život, jeho vzrůst, podmínky růstu, jeho škůdce, dobu zrání, příčinu a následky, vítězství i smrt. Příroda je velikou a pravdivou vychovatelkou.

A kdyby žádná jiná složka vyučování neměla prospěchu ze skautingu, než jen přírodní vědy — stálo by za to, aby škola šla se skautingem ruku v ruce.

Ale ono není jediného předmětu, jenž by neměl ve skautingu mocný a hlavně praktický, tedy nezbytný doplněk. V něm je uskutečněna též nejideálnější koncentrace učiva — na praktickém podkladě.

A přece slyšíme stesky na skauting:

Skautování prý chlapce rozptyluje — je příčinou neprospěchu, slyšíme někdy od učitele — ale obyčejně odpůrce skautingu a obyčejně jen v jeho předmětě. A možná, že by se ten kolega na mne divně podíval, kdybych mu řekl, že asi nebude chyba jen na straně chlapcově, možná, že také on sám k tomu přispěl, buď nezáživností a nudností svých výkladů, takže hoch ztratil zájem o jeho předmět, nebo nějakou nespravedlností, nemístným vtipem apod., takže hoch pak animositu vůči osobě učitelově přenáší i na předmět, neboť bude asi pramálo případů, aby hoch, který je dobrým skautem a jedná ve skautském duchu, ve škole neprospíval jen z vlastní viny. Vždyť slíbil: „Konati řádně povinnosti své vlastní...“ Ostatně my jsme tu pro upokojení i takovýchto pedagogů zařídili tzv. dovolené.

Chceme proniknout se skautingem i na venek — a už slyšíme: skauting je jen pro městskou mládež. Na venkově má dítě pohybu a zdravého vzduchu dost. Ptám se opět: Což je skauting jen tělovýchovou? Není v něm stejně důležitá výchova charakteru budoucího občana? A není právě na venkově více příležitosti ke scestí, poněvadž je více ponechána mládež sama sobě? Není také na venkově mládež mravně zaostalá? Že jsou tu už tělocvičné spolky? Máte slyšet jejich cvičitele mládeže: nejde to — jsou bezradní. Vidí své cvičence, vidí-li je všechny vůbec, jen na tu hodinu cvičení, nemají s nimi jinak styku a ne každý z těch cvičitelů s mládeží umí jednat. A přece, leckdes, co nedokázal učitel v přeplněné třídě, co nedokázal cvičitel při chvilkovém setkání, dokázal dobrý skautský vůdce — získal důvěru mládeže a mnohý nenapravitelný lehkomyslník a zbujník vybíjel svoji přemíru energie způsobem sobě i obci užitečným.

Pro venkov cenil bych zvláště onen skautský prvek samostatnosti a podnikavosti, ono kurážné „hledání nových cest“, vynalézavost a odvahu pustit se do něčeho nového, jako protiváhu typické konservativnosti našeho venkova.

Kampak ale s vaším krojem na venkov! Ovšem, že je možný skauting na venkově i bez kroje, alespoň pro první dobu, než se vžije.

Že není čas na venkově na vycházky? V čase polních prací ovšem, ale což hodiny vlastivědy, tělocviku, leckdy i zpěvu? A co hodiny občanské nauky, vycházky a prázdniny? A co neděle?

Zato známe my až příliš dobře překážku jinou, která brzdí: dosud rozlišují mezi bohatým a chudým, ale tak daleko přece žádný nepůjde, aby zakazoval styk svému synkovi ze statku s hochem podruha jen proto, že je podruhův. A kdyby — život chlapců v oddíle a jejich vzájemné kamarádství zlomilo by nakonec odpor i té nejtvrdší palice.

Ale ovšem: se skautingem na venkově to nepůjde bez školy a bez učitele.

Po denním pobytu ve škole je hoch na venkově namnoze odkázán sám na sebe, rodiče bývají tak zaměstnáni, že se dětem nemohou věnovat, jen málokde možno mluvit o „rodinné výchově“ a mnohdy chybí i potřebné znalosti a schopnosti vychovávat — co by tu mohl vykonat dobře vedený skautský oddíl, který podchytí mládež hlavně v neděli, kdy jinak se toulává se staršími výrostky a málokdy pochytí co dobrého!

A pak onen hluboce ethický prvek skautský — lásky k přírodě a jejím památkám — neboť jen tak zůstanou nám v naší bohaté vlasti uchráněny památky přírodní neporušené, když i náš venkov uvědoměle si jich bude všímat a nebude v přírodě vidět jen svoji živitelku.

A jak mnoho dobrého může způsobit skautská výchova kamarádstvím hochů, z nichž dorostou jednou muži, v dnešních rozeštvaných poměrech politických a náboženských v našich vesnicích a městečkách, kde život oddílu, vědomí pospolitosti, může být ještě intensivnější, než ve městech!

A jak se tu může skautsky vychovávaná a vedená mládež uplatnit i ve prospěch své obce! Obstarávat udržování a výzdobu místa kolem pomníků a na návsích, být organisovaně ku pomoci hasičům v případě požáru, pohotová k první pomoci při neštěstích automobilových, pomáhat osobám sestaralým a na sebe odkázaným, pečovat o psy a kočky, starat se jejich čisté misky, čerstvou vodu, teplý útulek.

A skautský návyk na čistotu a pořádek by neměl dobrého vlivu na vzhled a pořádek v obci, na hygienu spaní na venkově apod.?

Neptejte se už, co může ze skautingu venkov potřebovat, odpovězte raději, co z něho nemůže potřebovat? Vidíte, že venkov nemůže býti skautingu překážkou.

Zato známe my až příliš dobře překážku jinou, která brzdí dosud rozvoj skautingu do rozkvětu, jak by to pro své význačné vlastnosti zasluhoval. Mládeže máme hojnost, ale nemáme pro ni vůdce skautských oddílů. Dostatek dobrých vůdců — tak zní základní problém skautingu — to jsou ty pilíře, na nichž spočívá klenba skautské výchovy. Ty ostatní přístavky organisační se pak už vybudují hravě.

Máme málo vůdců —

Máme málo lidí nesobeckých, málo opravdových přátel mládeže. Jistě tu někdy brání důvody sociální, starost o výdělek, zaměstnání, jež zabere velmi mnoho času, ohledy rodinné u těch, kdo by jinak věnovali se vedení oddílu.

Ale to není u každého. Je až zarážející, jak málo se dnes najde mezi mladou inteligencí lidí, kteří by nemysleli jen na sebe a věnovali se též trochu zájmům veřejným... Vždyť je to jejich povinností jako inteligence, oni mají býti solí země, mají opět dávat z toho, co pomocí a za vedení jiných získali — ale to jsou jen bílé vrány, kteří takto jednají.

Naprosto tím nechci říci, že by dělníci nemohli být též dobrými vůdci, naopak, máme je i z nich, je tento živel prakse mezi námi nutný a dobrá třetina našich skautů jsou učedníci, dělníci, příručí apod. Ale inteligence je k tomu mravně zavázána, dát se do služeb národa a státu i mimo svoje povolání.

A především ti, kdož jsou stále v tak blízkém vztahu k mládeži, její učitelé. Vím, co se všechno dnes na učiteli na venkově žádá; aby měl všechnu činnost osvětovou, měl schůzky s rodiči, vedl Kampeličky a Reifeisenky, obecní kroniky a zápisy. Ale to, s postupujícím uvědoměním na venkově, bude přecházet na jiné, učitel si je k tomu bude moci vychovat a starat se víc o svěřenou mládež.

Získá tím škola i skauting.

A získají i ti, kdož se vedení oddílu ujmou. Dobře vedený skautský oddíl je nejideálnějším působištěm dobrého pedagoga a jeho nejlepší legitimací. Ničím nezískáte rodiče tak bezpečně a trvale, jako dobrým oddílem skautů. A nijak nemůžete prokázat své obci, v níž jste učiteli, službu větší a ušlechtilejší, nežli když budete vychovávat její mládež v duchu skautském.

Kdo jseš v řadách učitelských opravdovým přítelem mládeže, podej nám ruku. Přesvědčíš se sám, že jsme našli dobrou cestu, jak zabezpečit budoucnost svého národa a státu.