Knihy/Skautský vůdce/A. Založení a vedení oddílu. Jak jednat s hochy.

JAK JEDNAT S HOCHY.

Hleď poznat povahu a individuální sklony každého svého hocha. Skauting je výchovou individuální a na každého musíš jinak. Hleď objeviti, co svérázného, vhodného k rozvoji v každém je a dle toho s ním jednej. Jiné je třeba potlačovat.

V celku je možno říci o našich hoších ve věku od 13-16 let: Mají smysl pro krásu v přírodě a jsou hodně romantičtí. Při tom však mají veliký zájem o technické vymoženosti a sporty všeho druhu. Jsou veselí a rádi se dělají cynickými, hlavně, aby na sebe upozornili. Snášejí nepohodlí, ale nezdar je rozmrzí a sráží. Rychle se nadchnou, ale bez Tvého zasahování nevytrvají. Nesnášejí rozkazu příkrého (raději: pojď, než: jdi), ale mají raději muže rázného než měkkého. V duchu uznají, ale projevu vděčnosti od nich nečekej. Až vášnivě se dovedou stavět na obranu své pravdy. Dobro od zla však dobře rozlišují. Mají dobré srdce. Jsou důvěřiví, potřebují ideálu-vzoru a jsou mu oddaní.

Uvědom si, že výchova a výcvik není totéž.

Nerozčiluj a nezlob se hned, když vše nejde tak, jak sis představoval. Nemáš před sebou vyspělé muže, ale hochy, jež máš teprve mnohému odnaučit a jinému zvykat. „Jednou ranou dub nepadne“, vůdce musí mít velkou trpělivost. Jsi sochařem, jenž otesává velký balvan po malých kouscích — ta práce nejde tak rychle.

Hlavně rozeznávej, co se stalo z nezkušenosti a nevědomosti, co ze zlé vůle nebo jen temperamentu.

Zkus vždy nejprve zapůsobit na cit a čest. Ale tak, abys nezahanbil, než jen v nejnutnějším případě. Stejně i sesměšnění můžeš užít jen opatrně. Nic se nedotkne hocha tak citlivě, jako to dvojí. Ničím ale také nepotřeš škodlivý názor nebo návyk důkladněji, než sesměšněním — třeba jen přiléhavým vtipem.

Nevyřkni potrestání, než jen v nutnosti a ještě ne ukvapeně. Postižený sám alespoň ve svém svědomí — i když to nepřizná — musí cítit, že je zasloužil. Menší poklesky vyřiď sám, hrubé provinění v oddílové radě. Můžeš stupňovat: příležitostná poznámka, z níž hoch vycítí, že Tě jeho jednání mrzelo, výtka, důtka, důtka před ostatními, důtka vyslovená odd. radou, ustanovení trestu (zákaz spoluúčasti na nějakém radostném podniku, zbavení funkce apod.) Jednej vždy individuelně dle povahy hocha.

Docílíš-li, že odepření důvěry, tvůj zármutek a zklamání mrzí hocha víc, než cokoli jiného, jsi dobrým vůdcem svého oddílu. Vždy však pamatuj, že slova, jež jsi pronesl ke svým hochům, nemůžeš již vzíti zpět a že o nich budou přemýšlet.

Neboj se dát rozkaz, ale dávej jej tak, aby v něm zněla spíše výzva k spolupráci. Žádej však bezpodmínečně přesné a rychlé splnění. Ponech si vždy možnost stupňovati přísnost rozkazu pro zvláštní případ. Pamatuj však, že jsi proto vůdcem, abys vedl a ne jen rozkazoval!

Nařizuj tedy jen pokud je nutné, stačí často návrh, jejž si hoši pak sami přijmou popř. odhlasují. Docílil jsi totéž, ale formou, jež je více zavazuje.

Buď také sám vzorem spolehlivosti a udělej, cos slíbil.

Nedělej ty sám, co je prací skautů. Učil bys je spoléhat „však on to někdo udělá“. Hleď naopak vzbudit ušlechtilou ctižádost při výkonu práce a ve vzájemném závodění a stanovíš-li odměny, tedy jen čestné, hmotné demoralisují. Ale pozor na ješitnost a sklon k posmívání se méně schopným!

Vybíráš-li vhodného hocha pro určitý úkol a nebo svěřuješ-li vykonání rozkazu, měj vždy ohled na věk hocha a jeho tělesný stav. Vzpomeň i jeho osobních zálib, schopností a rodinných poměrů, aby tvůj rozkaz opravdu mohl býti splněn.

Buď spíše přísný, ale spravedlivý. Nikdy však dobrák-bačkora; takový hochům neimponuje. I to „ne“ však řekni přívětivě. Nestačí ovšem pouze věc přednést a pak jen dávat rozkazy. Nejlépe je zařídit to tak, aby hoši sami se pro to rozhodli a jsou-li hlasy proti, nezakřikni je hned, nech je povědít, s čím nesouhlasí a pak uveď důvody, proč to tak nejde. Zamezíš tím povídání „za rohem“.

Nesmírně důležitá věc je buď využitkovat nebo si připravit náladu. Br. Fandrlík ve Vůdci XI. č. 5. o tom píše velmi pěkně „jak na to jít“, když pro něco není nálada.

Byly sborové závody a v nich přetah lanem. Jeden vůdce dal si nastoupit oddíl a nyní do nich 20 minut mluvil, že ten přetah musí vyhrát. Ale nevyhráli — byli při tom lhostejni.

Druhý vůdce si svolal hochy kolem sebe do kroužku a za smíchu a legrace jim ukazoval, jak si musejí stoupnout k lanu, jak se opírat o zem, ukazoval při tom nejlegračnější figury a nezapomněl opepřit to i výstižným předvedením, jak to bude vypadat, až se ti druzí povezou po kalhotech. Hoši šli do zápasu s ohromným elánem a vyhráli. Tak se dělá nálada. A nebo takto:

Na nádraží před vozem leží dvacet beden. Vůdce jde na to spravedlivě. Každému z přítomných přidělí čtyři, aby je naložil. Jde to pomalu a jsou při tom řeči, kdo má lehčí a kdo těžší. Jiný vůdce se nad těmi bednami vyzývavě rozkročí a řekne: Sázím se o makovou buchtu, že to nebude za deset minut ve voze. „A to zas bude!“ chytnou se hoši na vějičku, vrhnou se na bedny a jsou tam za pět minut. A co je slávy pak u té makové buchty! Tak se to dělá. —

Často gesto a dobrý vtip dovede zachránit i šibeniční situaci.

A co dokáže nálada u táborového ohně nebo na hlídce pod hvězdnatou oblohou, chce-li vůdce mluvit ke svým hochům nebo si pohovořit s jedním z nich, poví Vám každý zkušený vůdce. Nehraj si nikdy na neomylného. Otevřeně doznej omyl nebo chybu, neskrývej, že se něco teprve učíš a v něčem hledíš se zdokonalit — ukazuješ cestu svým hochům.

Buď svým hochům starším kamarádem, pak si s nimi budeš nejlépe rozumět, neboť: čím více zákazů a předpisů, tím jsi na tom hůře a oni také.

Pěkný článek o povahách a jednání s hochy najdeš ve Vůdci XII. č. 9. (Listy rádci).